Webová prezentace byla spuštěna

20.11.2011 17:04

Tímto projektem chceme seznámit návštěvníky s možnostmi práce s mentálně postiženými lidmi – jak působivá díla dokážou vytvořit s obrovským nasazením a radostí z tvorby. Chceme také upozornit na otázku podceňování těchto lidí a přiblížit jejich svět, jejich problémy a starosti také prostřednictvím fotografií světoznámého fotografa Jindřicha Štreita.


Když jsem byl osloven Ilonou Kulíkovou, abych se svými fotenkami zúčastnil společné výstavy s keramikou mentálně postižených klientů Denního stacionáře Gaudium, ani na chvíli jsem nezaváhal. Je pro mě velikou radostí a poctou vystavovat s umělci, kteří úžasně vnímají svět kolem sebe a dokáží ho ztvárnit tak neobyčejným způsobem.
Když jsem poprvé viděl jejich výtvory, byl jsem okouzlen a dojat.

Co může být krásnějšího, než vidět svět bezelstnýma očima a čistým srdcem?
Kéž bychom toho byli schopni.

 

JINDRA ZE SOVINCE – autor fotografií

 


Červenec 2010. Mikulov, Synagoga. Velkoformátové fotografie Jindřicha Štreita z Čečenska a promítání dokumentu o vyhnání Němců z Brna po 2. světové válce. Domov. Jeden zážitek umocňuje druhý. Je to silné.

Při zpáteční cestě do Brna mě přepadne myšlenka vytvořit s našimi dlouhodobými klienty s mentálním postižením veliké keramické objekty a vystavit je společně s fotografiemi mentálně postižených lidí Jindřicha Štreita. Bude to silné. Jeden zážitek umocní druhý. Jindřich Štreit souhlasí.

Do paměti se mi navždy vryla věta, kterou jsem si přečetla v 80. letech na zdi Johna Lennona na Kampě v Praze:
„Jediná spravedlnost na světě je ta, že slunce svítí pro všechny stejně.“

Toto byla cesta k projektu JEDNO SVĚTLO.


ILONA KULÍKOVÁ – autor projektu

 


Při práci na projektu Jedno světlo mě zaujalo, že je to běh na dlouhou trať, kdy účastníci zpracovávají témata po celý rok, a  že kurz má jednotnou myšlenku – nejsou to jednotlivé akce, ale všemi se prolíná jedno téma – živly. Lákala mě práce s mentálně postiženými klienty, protože v tom vidím smysl. Chtěla jsem jim zprostředkovat zážitek z tvorby výtvarného díla, které se daří, i pocit úspěchu při závěrečné vernisáži. Při práci jsem nevnímala jejich postižení, byli to tvůrci se srdcem na dlani. Obohacující pro mě bylo, že jsem musela pracovat jinak než při běžných kurzech, protože moji milí milovaní blázni pracují s obrovskou chutí a naplno, pokud je zaujmete, jsou jiní – děti na pořád, ke tvorbě přistupují bez klišé, bez předsudků, a taková práce byla pro mě výzva. Pracovat s postiženými pravidelně a v delším časovém úseku má podle mě velký význam pro jejich duševní pohodu a pravdou je, že tato pohoda byla naprosto nakažlivá.

MARIE KRAJNÁ – spolupráce na projektu